Postní duchovní obnova

V pátek 8. 3. a v sobotu 9. 3. 2024 proběhla v kostele svaté Anežky České na Spořilově postní duchovní obnova, kterou vedl P. Jan Uhlíř.

Pátek 8. 3.
18:00 mše svatá s promluvou P. Uhlíře, poté celonoční adorace před Nejsvětější svátostí

Sobota 9. 3.
8:00 ranní chvály
8:15 konec adorace; pro zájemce snídaně z vlastních zásob, káva a čaj k dispozici
9:00 první promluva: Síla a moc odpuštění
10:30 druhá promluva: Jak radostně prožívat svátost smíření
11:30 modlitba růžence
12:00 mše svatá

Rozhovor s P. Janem Uhlířem

Odkud pocházíte a kudy se ubírala Vaše cesta ke kněžství?

Narodil jsem se v Hradci Králové a prožil tam celé dětství i dospívání. S rodiči a sestrou jsem chodil na nedělní bohoslužby do kostela Panny Marie na Velkém náměstí, kde jsem ministroval a kde se formovala i má víra a budoucí povolání. Zpětně sám nad sebou žasnu, jak duchovně jsem prožíval středoškolská léta (četl Bibli, chodil před vyučováním na ranní mše sv., navštěvoval přednášky o víře atd.). Vidím v tom velmi silné Boží vedení. Protože jsem vyrůstal v hezké rodině, přemýšlel jsem o založení rodiny a modlil se za to, abych našel hodnou a věřící ženu, s kterou bych měl čtyři děti.
Po roce 1989 však do Hradce Králové přišel pan arcibiskup Karel Otčenášek a můj otec začal pracovat na biskupství. Díky tomu jsem se setkával s novými kněžími, kteří působili ve městě či na biskupství, a poznával jsem, že i oni jsou v životě šťastní, i když nemají rodinu. Po prvních porevolučních Velikonocích (přesně při krátké ranní modlitbě před odjezdem na „pomlázku“) mně bleskla hlavou myšlenka, zda bych i já neměl být knězem. Asi od té doby jsem se začal modlit, abych poznal, kde a jak mě Bůh chce učinit šťastným. Definitivně jsem se pro vstup do semináře rozhodl v sedmnácti letech po Světovém setkání mládeže v Čenstochové a rozhovoru se svým knězem Mons. Josefem Sochou. Seminář jsem prožil v poklidu a vnitřní svobodě. Po skoro pětadvaceti letech kněžství mohu říci, že jsem Pánu za své osobní povolání vděčný a v životě šťastný. Bohu díky.

Kde jste působil?

Kaplanem jsem byl dva roky v Novém Městě nad Metují. Nádherné období v živé farnosti pod vedením bezvadného kněze Jana Linharta. Potom jsem byl poslán do Skutče, kde začínalo biskupské gymnázium. Měl jsem na starosti tři živé farnosti, které jsme pastoračně propojili. Bylo to též požehnané období. Za šest let se udělalo neuvěřitelně mnoho práce a mnohé započaté aktivity trvají dodnes. Vše souviselo s mým mládím, otevřeností a očekáváním věřících a také jinou dobou. S kaplanem jsme si jednou povídali, v jak krásné farnosti jsme a že jsme zvědaví, kam nás jednou pošlou. Řekl jsem, že si vybírat nebudu, ale vím, kam bych určitě nechtěl – do Kutné Hory. Farnost jsem neznal, ale vědělo se, že je tam špatná fara a mnoho oprav. No a za dva měsíce mě volali z biskupství a sdělili mi, že mě chtějí dát právě do Kutné Hory. Začátky nebyly lehké, neboť kromě velkých oprav se v této farnosti podnikalo v turistickém ruchu, resp. v chrámu sv. Barbory. S pomocí Boží se vše zvládlo. Postupně jsem si vytvořil tým dobrých spolupracovníků a s druhými rozvíjel různé pastorační aktivity, které mě nabíjely, těšily a vynahrazovaly starosti spojené s opravami a podnikáním.
Po patnácti letech v Kutné Hoře mi pan biskup sdělil přání poslat mě do Pardubic. Vnitřně jsem se musel zasmát. To byla další farnost, o které jsem si časem začal říkat, že bych tam nechtěl. Jedná se totiž o velké město, a to mě nikdy nelákalo. Neměl jsem však žádný objektivní důvod odmítnout, a tak jsem zde už druhým rokem. Ač Hradečák, musím přiznat, že i zde je fajn. Byl jsem velmi hezky přijat a ve věřících vidím velký potenciál.

Nyní jste v Pardubicích. Co obnáší a znamená být arciděkanem?

Je to pozůstatek minulosti. Farnosti ve významných městech byly povýšeny na arciděkanství, a tak ten, kdo spravuje tuto farnost, je arciděkanem. Není to tedy žádná osobní zásluha či vyznamenání. Podobně to bylo už v Kutné Hoře. Osobně mi to moc milé není. Zdá se mi to už přežité. Oficiálně to používat musím, ale mezi lidmi raději říkám, že jsem pardubický farář. Tomu všichni rozumí.

Na co kladete důraz v pastoraci?

Na osobní setkávání, společenství, prohlubování víry, v sílu modlitby a svátosti. Rád jezdím s různými kategoriemi farníků na víkendové duchovní obnovy (muži, ženy, senioři, mládež). Lidé sice chodí na stejnou mši svatou, ale vůbec se neznají a už vůbec nemají v kostele prostor s druhými sdílet a prožívat osobní víru. A to se při těchto obnovách daří. Přes deset let se věnuji i kurzům Alfa. Musím říci, že tato aktivita přináší velké plody nejen pro hledající, ale i pro samotné farníky.

Jste iniciátorem instalování pamětní desky v Paběnicích, připomínající vězněné biskupy a kardinála Berana. Je připomínání „křivd“ minulosti stále aktuální?

Když jsem byl v Kutné Hoře, spravoval jsem i okolní farnosti, kam patřila i obec, ve které byl několik let internován kardinál Beran. Přiznám se, že pamětní deskou jsem připomínání křivd vůbec nesledoval. Chtěl jsem v místních vzbudit hrdost, aby si uvědomovali, že mezi nimi žil někdo statečný, kdo se za ně modlil a kdo byl věrný hodnotám, kterým věřil. Lidé vyprávěli, že pan kardinál rád poslouchal polední zvonění zvonů. Snad říkal, že skrze tento zvon a modlitbu Anděl Páně je duchovně propojen s věřícími v této obci.

Máte nějaký vztah ke kostelu sv. Anežky na Spořilově?

Ve vašem kostele jsem byl asi pouze dvakrát. Ale o životě vaší farnosti se občas něco dozvím od své sestry Markéty Kvášové, která se svojí rodinou žije ve vašem farním společenství. Několik z vás znám i osobně z návštěv v Kutné Hoře. Především mládež, která přijela s mým synovcem Markem. Těším se, že v sobotu při duchovní obnově poznám mnohé další. Především se však těším, že společně prožijeme čas s Pánem.

Připravila Michaela Tučková



Římskokatolická farnost u kostela svaté Anežky České
Jihovýchodní IV 896/25, Praha 4 – Spořilov