Postní duchovní obnova

V pátek 3. 3. a v sobotu 4. 3. 2022 proběhla v kostele svaté Anežky České na Spořilově postní duchovní obnova, kterou vedl P. Bogdan Stępień OSPPE.

Pátek 3. 3.

Mše svatá, 1. čtení: Ez 18,21-28, Evangelium Mt 5,20-26 – kázání otce Bogdana
První promluva Zdraví nepotřebují lékaře

Sobota 4. 3.

Druhá promluva Chtít dobro, to dokážu
Třetí promluva Miluješ mne?
Mše svatá, 1. čtení: Dt 26,16-19, Evangelium: Mt 5,43-48 – kázání otce Bogdana

Rozhovor s otcem Bogdanem

Co Vás přivedlo do Řádu svatého Pavla, prvního poustevníka (paulíni), jak byste vaše poslání charakterizoval/představil, na co kladete osobně důraz?

Krátce řečeno, přivedl mě Bůh. Takto to vnímám i po těch více než čtyřiceti letech. O kněžství jsem přemýšlel už jako chlapec, ale ještě tak dětsky. Potom v roce 1978, když jsme byli s farností na pouti na Jasné Hoře [Jasna Góra v Čenstochové, je zde paulínský klášter] a tam se mi tak zalíbilo, že jsem zde chtěl strávit celý život. Nikomu jsem o tom nic neříkal, zážitek ve mně zrál. Po několika měsících jsem se svěřil faráři, že bych chtěl odejít do řádu. Neměl jsem dokončenou střední školu, ale byl jsem rozhodnutý odejít hned po třetím ročníku. Farář však řekl „ne“, s tím že mám nejdřív složit maturitu. Myslím, že mé směřování tušil, překvapený nebyl, a jsem rád, že takto rozhodl. Zajímavé je, že na Jasné Hoře jsem nikdy trvale nepůsobil, jen jako výpomoc během bohoslovecké formace. Bůh si takovou cestu vyhlédl, aby mě přitáhl.

Nyní působím jako kněz na čtvrtém místě, ve dvou farnostech v Polsku a na dvou místech v České republice. Sloužím podle potřeb a podle podmínek, důležitá pro mne byla vždy svátost smíření. Již jako mladík jsem přemýšlel o jiném přístupu kněze ke zpovědi, ale vůbec jsem netušil, že na to budu mít jednou vliv. Neumím přesně pojmenovat, co mi scházelo. Jsem rád, že si na to pamatuji a snažím se lidem pomoct. Svoji závěrečnou práci v semináři jsem také psal o svátosti smíření. I zde v Plzni se snažím svátosti smíření věnovat prostor, jak jenom to jde, pětačtyřicet minut či hodinu před mší svatou jsem v kostele k dispozici. Mám výhodu, protože v tomto kostele [sv. Jana Nepomuckého v Plzni-Borech] kdysi zpovídal P. Hýža [Rosarius Antonín Hýža OP, 1924–2010]. Lidé ho měli rádi a zanechal zde hluboké stopy.

Dále dávám důraz na Písmo svaté. Ne vždy je snadné předávat to podstatné. Kdybych naučil lidi vztahu k Písmu, jak ho číst, jak mu rozumět, aby si ho zamilovali, byl bych rád. V kázáních se snažím vysvětlovat, co je důležité, co můžeme uplatnit ve svém životě. Pro mě je překvapující, že i když se čtení opakují, pořád se objevuje něco nového. Ježíš řekl: Vy jste již čistí díky slovu, které jsem k vám mluvil [Jan 15,1-8], kde poukazuje na důležitost slova, které má na nás vliv, které nás formuje.

Pocházíte z Polska, od roku 1996 působíte v České republice, bylo náročné sžít se s jazykem, naší mentalitou, prostředím?

Největším problémem byl jazyk. Když jsem byl ustanoven farářem [ve farnosti Ostrava-Přívoz], vůbec jsem češtinu neznal. Je to trochu zvláštní, možná odvážné od představených, že posílají člověka bez jazykové přípravy. Nedovedu si představit, co si farníci mysleli o faráři, který zná jen „ahoj“. Vlastně jsem se předtím pořádně žádný jiný jazyk nenaučil, k ruštině jsme na základní škole měli takový zvláštní vztah, na střední sice angličtina a latina, ale nemám k jazykům vlohy. Postupně jsem ale česky začal mluvit. Mentalitu a prostředí nevidím jako překážku, ale jako obohacení, a vidím to pozitivně. Těší mě zapojení laiků do evangelizace, do života farnosti. V Ostravě jsme organizovali semináře, evangelizační kurzy. Někteří mě vnímají jako hodně počeštěného. Nevím, co je na tom pravdy, ale necítím tady bariéru. Ano, možná je trochu jiná situace na Moravě a v Čechách. V Plzni ve farnosti máme hodně Slováků, u nich jen větší touha po blízkosti, sdružují se po mši svaté, u Čechů tady tolik ne. Po příchodu do Ostravy jsem udělal dotazník, abych se více dozvěděl o lidech, ale nebyla vstřícnost k jeho vyplňování. Někdo mi pak vysvětlil, že lidé o sobě nechtějí mluvit, chtějí zůstat v anonymitě, což je důsledkem komunistické doby. Neřekl bych, že je to zatěžující, jen zkušenost, kterou nesou z minula. Ohledně prostředí je to rozdílné. V Ostravě je hodně Romů, takže máme romantickou farnost, a tím je spojený samozřejmě jiný způsob práce. Když k nám na Velikonoce přijeli bohoslovci z Polska, kteří nerozuměli česky. V první lavici ale sledovali romskou rodinu, která při kázání plakala. Pak se mě ptali, co jsem říkal. Romové takto naplno prožívají. Jedni od druhých můžeme čerpat.

Jaké pozice zastáváte v rámci komunity? Jak se Vám daří v Plzni?

V Plzni jsme jenom dva, jsem představený. Do Plzně jsem se těšil, že budeme inaugurovat řeholní paulínský život, ale ve dvou to není snadné. Možná se to ještě změní, ale představoval jsem si řeholní život jinak, než jak to vypadá.

Působíte jako pověřený exorcista, je o exorcismus v Čechách, resp. postkomunistických zemích zájem?

Zájem je, s tím že ne vždy je ten zájem správný. Je potřeba rozlišit samotnou posedlost, těch případů není tak mnoho, často je potřeba modlitby za rozvázání osvobození, protože buď jde o následky nekřesťanských praktik, drog nebo nezřízeného života a dotyčný je v nějaké svázanosti. Je nutná evangelizace těchto lidí, protože někdo si představuje, že přijde za knězem nebo exorcistou, ten se pomodlí a on nemusí dělat nic. Úkolem exorcisty je přivést toho člověka ke Kristu. Bez osobní angažovanosti toho exorcista moc nezmůže. Jenom ve spolupráci. Právě proto tím úkolem je vést člověka ke Kristu, aby se mu zcela odevzdal, a pak osvobození je vůbec možné.

Byl jste někdy v kostele sv. Anežky na Spořilově, máte nějaký vztah k světici Anežce České, dalším zemským patronům? Či k bratrům františkánům, kteří jsou od založení kostela našimi duchovními správci?

V kostele jsem nebyl, ale vztah ke svaté Anežce mám od roku 1989. Byla svatořečena spolu s polským světcem bratrem Albertem Chmielowským [1845‎‎–1916]. Byl to malíř, který zanechal dráhu umělce a začal se věnovat lidem bez domova. Právě díky jeho svatořečení jsem se více dozvěděl o Anežce České. Jako kněz jsem působil ve farnosti svatého Vojtěcha v Polsku. Je zajímavé, že sv. Vojtěch je možná více vnímán jako polský světec. Vzpomínám na dobu ještě před revolucí, jak jsem se modlil breviář 28. září, a pak jsem o něm přemýšlel. Živě si vybavuji breviářovou modlitbu. Vůbec jsem netušil, že mi sv. Václav bude jednou také blízký. Svatý Prokop je mi blízký svým způsobem života, oral ďáblem, svatá Ludmila v prostředí, které nebylo ještě křesťanské, dokázala žít s vírou.

V Ostravě jsem se zapojil do františkánských misií, bylo zvláštní, že se mezi hnědými hábity objevoval můj bílý. Říkal jsem, že jsem františkán, který spadl do Sava. Seznámil jsem se s otcem Jakubem a dalšími, v Plzni také spolupracujeme s místními františkány. Jejich spiritualita mi vyhovuje. Několik společných akcí jsme uspořádali.

Připravila Michaela Tučková



Římskokatolická farnost u kostela svaté Anežky České
Jihovýchodní IV 896/25, Praha 4 – Spořilov